Vladimír Pokorný

Rádi bychom vás tentokrát seznámili s Vladimírem Pokorným, divadelním i filmovým hercem. Stálé angažmá má Vladimír v Divadle Josefa Kajetána Tyla v Plzni, hostuje ale i na několika dalších scénách. Jeho nejslavnějším filmem se stal Poslední závod, který letos vyrazí do kin. Školu Jána Nemce studoval sedm let.

Mohu se zeptat, jak ses dostal k baletu?

Jako malej jsem chodil do ZUŠky na Proseku do houslí, byly tam i taneční kurzy, tak jsem začal chodit i na ně. Potom teta nějak objevila právě baletní školu Jána Nemce a poslala mě tam. To mi mohlo být asi tak deset nebo jedenáct let.

To je docela pozdě, ne?

Jo, to jo. Oproti ostatním určitě.

Jak dlouho jsi u pana Nemce zůstal?

Já myslím, že asi do osmnácti. Byl jsem tam plus mínus takových sedm let.

Co jsi na panu Nemcovi měl rád? Co jsi na něm obdivoval? 

Pan Nemec měl skvělý přístup. Bylo vidět, že mu nejde jen o nějaký plácání se v prostoru, ale že nás opravdu něco učí. Zároveň to mělo i výstupy, v rámci těch představení a různých soutěží. Obecně mě to bavilo, byla tam super parta a pan Nemec to prostě dobře vedl.  

A bylo něco, co jsi na něm neměl rád? 

Na Nemcovi? Já myslím, že ne, je to docela super chlap. 

Dočetla jsem se, že jsi později studoval na VŠCHT a současně jsi v té době hostoval i se souborem 420 People, což je poměrně významný český soubor. Jak ses k tomu dostal?  

V průběhu těch sedmi let, co jsem chodil k Nemcovi, jsem dělal ještě šest dalších různých tanců. Mimo jiné jsem chodil do Dance perfect (taneční studio na Národní třídě pozn. red.) a skrz to jsem se dostal právě ke spolupráci s 420 People. 

A co přesně za projekty jsi s nimi dělal? 

Já jsem s nima dělal jediný projekt. Bylo to, když se vraceli do Čech. Jmenovalo se to Package a dělalo se to na piazzetě Národního divadla. Měli tam své tanečníky – Vaška Kuneše a Natašu Novotnou, a pak tak různě, co pobrali po Laterně magice a všude po Jatkách (Jatka 78 – divadlo na Pražské tržnici pozn. red.). Potom tam bylo pár studentů a já jsem byl jedním z nich. Abych byl upřímný, tak si myslím, že to byl trochu přešlap. Byli tam i studenti z konzervatoří a já jsem na té jejich úrovni nebyl.  

Takže žádný další taneční soubor se už pak nekonal? 

Já jsem poté s tancem skončil. Tenkrát jsem se nějak blbě zranil, půl roku jsem měl natržené tříslo a potom už jsem se k tomu nikdy nevrátil. 

Studoval jsi tedy VŠCHT ze které jsi dále odešel na DAMU, jestli jsem to správně pochopila? 

Jo.

Proč ses tak rozhodl? 

To byla hrozná náhoda. Mě ta VŠCHT strašně nebavila, i když mi to docela šlo. Pracoval jsem tenkrát v Costa Coffee na Václaváku, kde jsem potkal Anežku Rusevovou, což je absolventka DAMU. Tehdy nemohla moc zavadit o práci, dneska už je to úspěšná herečka. Stěžoval jsem si jí, že mi chybí jeviště. Od té doby, co jsem přestal chodit k panu Nemcovi, jsem už vlastně neměl žádné vystoupení. Ptala se mě, jestli bych nechtěl zkusit DAMU, že bych na to prý i docela byl, a tak jsem to zkusil, ale předtím jsem nikdy v životě nehrál. Mojí první hereckou zkušeností bylo první kolo přijímaček na DAMU.  

To je super! Teď jsi tedy členem plzeňského divadla, do toho navíc hostuješ v dalších souborech, jako je například divadlo Maso a podobně. A máš za sebou natáčení filmu. 

Jo, toho je víc. V Praze hostuju ve čtyřech divadlech. Na letní scéně dělám na Kampě Wericha. Teď jsem půl roku točil jeden seriál, předtím jinej, loni jsem natočil dva filmy a teď mi jeden jde zrovna do kin – Poslední závod. Školu jsem dodělal před třema rokama, takže teď se to tak nějak rozjelo… 

A máš pocit, že ti ty taneční základy jsou nějak k užitku, v tom co teď děláš? 

Jo, to víš, že se to hodí. Teď třeba hraju ve Werichovi na Kampě, kde je moje role vlastně napůl taneční. Jsou tam různý „chorožky“ a já jsem obsazenej jako napůl herec a napůl tanečník. Takže to do dneška využívám. 

Dokázal bys popsat, jaký vnímáš rozdíl mezi baletem a divadelním hraním? 

Nemohl bych být baleťák, i když jsem kdysi i chtěl. Rozdíl mezi baletem a činohrou je obrovský. My stojíme na slově, balet stojí na pohybu. My jdeme podle textu, oni podle hudby. Vycházíme vlastně z úplně jiných principů. Baleťáci mají každé ráno trénink, potom zkouší a odpoledne ještě zkouší představení, které budou večer hrát. To my vůbec neděláme. My máme čtyři hodiny zkoušku toho, co se zrovna zkouší a večer se hraje něco, co už bylo nazkoušené předtím. Ty průběžné udržovací zkoušky vůbec nemáme. To baleťáci pracují, co já vím, tak alespoň třikrát tolik, co my. Nebo teda v tom divadle. Oni zase netočí, nedělají pro rozhlas a podobné věci, ale v rámci jednoho konkrétního divadla je rozdíl v tom, že ty baleťáci tam jsou prostě furt. 

Myslela jsem to spíš tak, jestli vnímáš i nějaký rozdíl třeba v lidské osobnosti? Jestli si myslíš, že by ti stejně tak, jako ti sedne herectví, sedlo i baletění, nebo jestli máš pocit, že by pro tebe balet nebyl?

Hele já jsem rád, protože herecká kariéra je na celej život a baleťáci prostě končí v lepším případě ve čtyřiceti, v hošim v pětatřiceti. Ale dovedu si i představit, že bych to dělal taky. Jeden z mých nejlepších kamarádů Kuba Rašek, kterého mimochodem mám právě od Nemce, tančí teďka jako demisólista v Národním divadle. Vždycky, když s Kubou někam jdu, tak i já tam mám spoustu kamarádů, a to i mezi baleťákama v Plzni, je to skvělá parta lidí. Ne že by v činohře nebyla, taky je, ale je to trošičku jiný. Mezi baleťákama jsou samý mladý lidi, tak je to takový plný energie a ehm… řekněme možná svěžejší. 

Sleduješ dnešní českou taneční scénu?  

Já si myslím, že člověk, který dělá divadlo, si musí udržovat rozhled, a to obecně o tom, co se v divadle děje. Teď jsem zrovna viděl Kubíka (Jakuba Raška pozn. red.) ve Stavovském divadle, kde dělali Proces od Kafky. To je jedno z nejlepších představení, který jsem kdy v životě viděl. A to nemyslím jen jako taneční představení ale obecně. Je to bomba! A potom mě taky baví, co dělá Štěpán Pechar s Ondrou Vinklátem v Dekkadancers. A vlastně obecně co se děje na Jatkách, mi přijde super –  z toho nebaletního prostředí. Přijde mi, že balet v Čechách je v Praze nepřekonatelnej v Národním divadle. 

Tak se ještě na chvíli vrátíme ke škole pana Nemce. Máš nějakou vzpomínku? Jednu z těch nejhezčích, kterou bys dokázal popsat? 

Já mám asi nejhezčí vzpomínky ze soustředění. Ty jsem miloval. Bylo to fakt skvělý, chybí mi to dodneška. Odjeli jsme, byli jsme tam furt spolu, byla tam super parta lidí a zároveň s panem Nemcem to bylo hrozně fajn. Prostě ty soustředění, nejde vybrat jeden moment. 

Bylo tam asi mnohem míň kluků než holek, ne? 

Kluků nás bylo asi šest. Ale jo, míň než holek nás bylo určitě. 

Je něco, co bys rád vzkázal začínajícím dětem nebo jejich rodičům? 

Ať k Nemcovi chodí. Já jsem vždycky říkal, že Nemec je úplně skvělá továrna pro konzervatoř. Lidi od Nemce mají obrovskou pravděpodobnost, že se na konzervatoř dostanou. On má úspěšnost opravdu vysokou. Jeho studenti jsou členy Národního divadla vedle divadla jihočeského, plzeňského, atd. Jeho absolventi jsou v současné době v předních českých ale i evropských tanečních souborech, takže je vidět, že ta kvalita tam prostě je. Ale zároveň má co nabídnout i těm lidem, kteří se chtějí jen tak hnout. 

Já se naopak často setkávám s názorem, že jeho hodiny nebývají plné drillu… 

On když vidí, že někdo chce, tak se mu věnuje víc. Víc ho tlačí, víc ho jakoby nutí do nějaký techniky a přípravy. Ale když vidí, že ty vyšší ambice ten člověk nemá, tak i tak má pozitivní přístup a nikam ho netlačí. 

A ty jsi patřil mezi kterou skupinu? 

No, já jsem to chtěl dělat, takže… Ale upřímně já jsem asi nebyl tak talentovanej, byli tam třeba Péťa Špaček, Tom Šebestík nebo Kubík, v kterých Nemec viděl asi větší potenciál. Ale měl jsem kliku, že jsem byl kluk. Jak nás bylo málo, tak jsme měli šanci všichni. Všichni jsme dostávali role, všichni jsme tancovali. Kdyby nás tam bylo víc, tak bych asi tolik prostoru nedostával. Ale ty ambice jsem měl. I když jsem třeba na tu konzervatoř nakonec nešel, tak i moje máma mě do toho dost tlačila, chtěla, abych tancoval. Já jsem to vlastně chtěl taky, ale pak když jsem spolupracoval s Dance perfect, tak jsem viděl, že lidi bez konzervatoře můžou maximálně dělat někde nějaký křoví a to by mě nebavilo.  

Na konzervatoř jsi tenkrát nešel z jakého důvodu?  

Dostal jsem se tam, ale naši mi to po poradě s Nemcem rozmluvili. Nechali mě dodělat přijímačky a vedle toho jsem dělal zkoušky ještě na dva soukromý gymply. Jedenáctiletýmu dítěti vysvětlíš poměrně snadno, že nechce jít na konzervatoř. Do dneška si ale myslím, že to nebylo moje rozhodnutí, kdyby to bylo na mně, šel bych tam.  

Rozumím. A máš dojem, že ti ty hodiny u pana Nemce přinesly něco i do osobního života?  

Jo, určitě! Jak jsem říkal, mám odtamtud spoustu kamarádů a i pana Nemce mám hrozně rád. Teď jsem ho zrovna zval na nějaký představení, aby se přijel podívat, tak snad přijede. Už se na mně i byl podívat, myslím, že viděl Skleněný strop na letní scéně divadla Ungelt.  

Balet je taky trošku přísná disciplína, která vyžaduje dost vůle. Myslíš, že ti zůstaly tyhle principy?   

No, my jsme tam s klukama měli takovej trochu volnější režim, takže (smích) já jsem nikdy na něco jako disciplínu nebyl úplně ten pravej. Nemyslim si, že by to do mě ten tanec nějak vštípil. 

Ale děláš toho docela hodně, tak nějakou disciplínu asi mít musíš, ne?  

Jo, to je hlad po penězích, to je něco jinýho… 

Máš ještě něco, co bys rád řekl? Třeba něco, co bys chtěl vzkázat panu Nemcovi?  

Jo, že ho zdravím a že děkuju! Bylo to super několik let v jeho škole.  

To ráda slyším. No tak snad bude mít super několik let školy i spoustu dalších dětí, to by bylo hezký. 

Já doufám! Byla by hrozná škoda, kdyby ta škola nefungovala i dál…