Veronika Trávníková

S radostí vám představujeme další absolventku baletní školy Jána Nemce Veroniku Trávníkovou. Nyní se věnuje produkční činnosti, organizaci nejrůznějších multižánrových projektů a pracuje v oddělení uměleckého zastupování v agentuře 2media.cz.

Co Tě přivedlo k baletu Veroniko?

Moje milovaná maminka (smích). Oba rodiče nás (se sestrou) hodně vedli k pohybu, a ke sportu obecně, už odmalička. Mamka dřív sama taky tancovala a balet vnímá jako základ, ze kterého se dá pak dobře přejít na jakýkoliv jiný druh tance. Předtím jsem chodila na nějaké tanečky, pokud si dobře pamatuju, ale pak mamka objevila pana Nemce a byla to jasná volba.

Neměla jsi ambice pokračovat na konzervatoři a stát se profesionální tanečnicí?

Ano, byly chvíle, kdy jsem chtěla jít na taneční konzervatoř a myslela jsem si, že bych chtěla být baletka. Jenže to byl asi spíš tak trochu dětský sen, podobně jako jsem chvilku zamýšlela, že se stanu herečkou… Ale už během svých tanečních let jsem postupně zjišťovala, co to doopravdy všechno znamená a že až tak velký drill, k tomu stát se profesionální baletkou, neunesu a ani vlastně snášet nechci.

U pana Nemce byl drill?

Nebyl! Nebo takhle… I tohle uměl pan Nemec nabídnout, ale uměl taky respektovat, že to tančení někdo bere jenom jako koníček. Zároveň zvládl vytvořit i to správné prostředí pro toho, kdo se do tréninku chtěl ponořit víc. Já osobně si vybavuji i například hodně intenzivní individuální tréninky, kdy jsem točila piruety do té doby, než se mi to povedlo. Aneb jak pan Nemec vždycky rád říkával “Nebylo to špatné, ale dáme si to ještě jednou.” Vždycky šlo ale hodně o individuální přístup k danému člověku. Co si pamatuji, tak nikdy nikoho do ničeho nenutil silou, když ten člověk nechtěl – ale já chtěla…tak jsem točila piruety třeba celý trénink.

Co jsi na panu Nemcovi měla ráda?

Vlastně mu vděčím za hrozně moc věcí. Myslím si, že ve mně vybudoval tu schopnost makat. Například když se vrátím konkrétně k těm piruetám, cítím, že právě od té doby jako bych v sobě měla zakořeněnou nějakou formu “dříčství”, o kterou se můžu vždycky opřít. Víru, že když děláš cokoliv opakovaně a opravdu na něčem intenzivně makáš, tak najednou se to prostě tak nějak přirozeně stane, a ty ani nevíš, že už jsi tu piruetu otočila trojitou…

Na druhou stranu pan Nemec nikdy nešel na úkor zdraví. Mám pocit, že i k případným „extrémnějším“ výkonům nás vedl šetrně – například abychom mohli tančit na špičkách, museli jsme dosáhnout věku a určité fyzické zdatnosti, kdy je dětské tělo (zejména kotníky) na špičky už dostatečně připravené. 

Kromě toho jsem ale na Jánu Nemci měla vždycky ráda jeho přístup k nám. 

Vnímala jsem ho nejen jako baletního mistra, ale i jako takového našeho “baletního strejdu”, který k nám přistupoval osobitě jako k bytostem s rozdílnými zájmy a potřebami. Jako někoho, komu na nás záleželo, Pamatuji si, že když jsem byla na soustředění se svojí mladší ségrou, tak se jí hrozně stýskalo po rodičích a pan Nemec byl ochotný řešit i takovéhle situace, který vznikaly “mimo baletizol.”  Dokázal nás podpořit, vytvořit bezpečné zázemí,  vyslechnout nebo i obejmout.

Bylo něco, co jsi na hodinách ráda neměla? 

Ehm… podle mě rozcvičky (smích). Jak jsem byla malá, tak mi to přišlo nudný a chtěla jsem jít prostě rovnou tancovat. Nebavilo mě se pořád rozšvihávat, dělat nějaký obloučky, protahovací cviky a tak (smích). Ale teď zpětně samozřejmě vím, že ty věci mají svůj smysl. To jen mé malé já to prostě akorát zdržovalo. 

Jak dlouho jsi zůstala ve škole pana Nemce?

Myslím, že jsem k němu chodila tak sedm let. Začala jsem ve čtyřech a skončila asi v jedenácti letech. Tehdy jsem stála před velkým rozhodnutím. Byla jsem dítě, které těch zájmů začalo mít najednou trochu moc. Pamatuji si dny, kdy jsem přebíhala ze školy na baletní trénink, z něj na karate a večer ještě na zkoušky orchestru… úkoly do školy jsem dělala tak různě po cestách a neděle celé prospala. Balet jsem dělala už dlouho a se všemi soutěžemi, generálkami a představeními už to zkrátka pro mě přestalo být jak kapacitně, tak časově všechno dohromady udržitelné.

Věnovala jsi se pak ještě jiným tancům?

Párkrát jsem si zašla na různé otevřené lekce contemporary nebo třeba streetu. Strašně mi to chybělo, protože tanec ti dá prostě něco, co ti žádný jiný sport nabídnout nemůže. Musím říct, že jsem ale měla pocit, že z toho baletu člověk opravdu nějaký ten pohybový taneční základ získá, protože, byť jsem nikdy nic takového předtím nedělala, tak myslím, že jsem to dokázala navnímat (v porovnání s někým, kdo vůbec nikdy netancoval) vcelku rychle. 

Zůstalo ti umění nějakým způsobem v životě? Věnuješ se mu i v dnešní době?

Teď studuju Arts Management, kde dost aktivně oživuji kulturu prostřednictvím Arts spolku, pracuji v agentuře 2media.cz nebo například produkčně spolupracuji na festivalu KUKOKLI. A tak nějak různě skáču do kulturních projektů, co se mi postaví do cesty – ať už se jedná o organizaci koncertu vážné hudby, výstavy nebo třeba produkci studentského filmu. Myslím si, že “semínko lásky k umění” ve mně (i díky baletu) vyklíčilo, a já se ho dál snažím živit, aby vzkvétalo. Díky mému baletnímu období jsem měla možnost okusit, jaký to je stát na jevišti, ale i poznat divadelní zákulisí. Časem jsem si začala uvědomovat, že byť mě ta samotná prkna nějakou dobu táhly, tak spíš než být výkonný umělec mě táhne ta organizační strana věci, která není na první pohled vidět.

Máš pocit, že máš díky baletní škole něco navíc, kvůli čemu se cítíš ve svých momentálních studiích a ve své práci zvýhodněná?

Díky všem tréninkům, nácvikům, generálkám a představením, které jsme pod vedením Jána Nemce absolvovali, si dokážu mnohem živěji představit, jak se cítí výkonný umělec, co to všechno vlastně znamená, jaké jsou asi jeho potřeby a že to není jen o tom “natrénovat a odtancovat představení.” A to i přes to, že jsem byla malý dítě, které se může jen těžko srovnávat s nároky, které jsou kladené na profesionální umělce. Myslím si, že mi to určitě pomáhá umělcům víc porozumět, a být jim tak nápomocná mnohem přirozeněji.

A co v osobní rovině?

Určitě to makání, o kterém jsem už mluvila. A taky vnímavost vůči umění. Opravdu zvládnu ty věci procítit, což je něco jiného, než když si člověk nastuduje nějakou knihu o umění a díky historickému kontextu si dokáže logicky odůvodnit, proč se kdy co dělalo.

Balet mě taky naučil eleganci. Díky němu mám pocit, že umím být za dámu, když chci. Ty ladné pohyby, všechno to převlékání se do elegantních kostýmů, vyčesávání vlasů, líčení apod. Člověku to trochu zůstane pod kůží. A v životě se mu pak nemálokrát hodí, že tyhle zkušenosti má. 🙂

Vraťme se ještě ke škole Jána Nemce, vzpomeneš si na nějakou hezkou vzpomínku? 

Je to období, na který fakt ráda vzpomínám! Je toho tolik, že ani nevím, kde bych měla začít…! 

Jaký jste například měli kolektiv, zůstaly ti z doby studií ještě nějaké kontakty? 

Měly jsme takovou partičku: Áďa, Zuzka, Sára nebo třeba Anička Hermannová, která teď tancuje v Národním divadle. Byly jsme (podle mě) fakt kámošky, které spolu trávily čas i mimo baletní sál, a vzpomínám na tohle naše holčičí období hrozně ráda. Obzvlášť na soustředěních a soutěžích jsem si užívala, že máme takovouhle partu. Na soustředěních jsme, krom tréninků, mívali i různé karnevaly a tak…A ty baletní soutěže? Tam si člověk odtančí svůj dvouminutový výstup, a pak čeká několik hodin na vyhlášení, po kterém se teprve odjíždí domů. V takových chvílích jsou prostě kamarádky, které s tebou budou běhat po areálu a dělat blbosti, potřeba!

Je něco, co bys ráda vzkázala začínajícím tanečníkům?

Aby to dělali hlavně proto, že jim to dělá radost a mají to rádi. Pro mě to nikdy nebylo čistě jenom o baletu jako samotném mechanickém tančení. V baletu je ukryto strašně moc věcí. Je to daleko hlubší a komplexnější disciplína, než by se mohlo na první pohled zdát. Ale je důležité, aby si tam každý našel to svoje, pokud se tomu rozhodne věnovat.

Nedávno ses mi zmínila, že ses s panem Nemcem potkala osobně, jaké bylo tohle setkání po letech?

Bylo krásné, že mě vůbec poznal, protože přece jenom vypadám po těch letech trošku jinak… A během rozhovoru jsme spolu s panem Nemcem došli k uvědomění, že hodně z nás, co navštěvovalo jeho hodiny, nějakým způsobem zůstalo v kulturních odvětvích, byť už se baletu jako takovému nevěnujeme. Potvrdilo se mi tak, že pan Nemec jednoznačně přispěl k tomu, abychom si tenhle svět, do kterého nám právě on v dětství pootevřel vrátka, zamilovali a chtěli ho dál tvořit.

Nela Petrová 18. 1. 2022