Tereza Březovská

Tereza Březovská je naší první narátorkou v připravované sekci rozhovorů s absolventy Baletní školy Jána Nemce. U pana Nemce studovala až do dospělosti. Nyní působí jako architektka.

Zdravím Vás Terezo, začneme hezky od začátku. Jak jste se k tanci dostala?

Přivedla mě k tomu babička, která miluje vážnou hudbu a sama se jako malá baletu věnovala. Přesvědčila mé rodiče, aby nás se sestrou zapsaly k panu Nemcovi.

Proč právě k panu Nemcovi?

Pravděpodobně proto, že ho babička znala jako tanečníka v Národním divadle. A právě tehdy se svou školou začínal. Pamatuji se, že ještě první představení – nebo spíš besídku pro rodiče – jsme tancovali v sokole na Žižkově. Od dalšího roku už se tancovalo v divadle.

Jak dlouho jste u pana Nemce studovala?

Začala jsem asi v pěti letech a zůstala v podstatě až do vysoké školy. Pak jsem chvíli zkusila street dance, ale na té vysoké jsem už se vším skončila.

Přemýšlela jste o baletu na profesionální úrovni?

To asi nikdy ne, protože znám své limity (smích), a znala jsem je už jako malá. Nikdy jsem neměla hudební sluch, nicméně právě díky hodinám baletu se mi trošku vylepšil, ale na profesionální baletní kariéru je to prostě handicap. Měla jsem možná dobré dispozice, například velké nárty, ale jinak si myslím, že ani fyzicky nejsem na balet vhodná. Ani jsem nebyla takový ten drobný typ, který vídám na jevištích divadel. I moji rodiče tehdy správně vyhodnotili, že by to pro mě nebyla dobrá cesta. Balet jsem brala jako koníček. A další velkou překážkou pro mě bylo ještě to, že jsem se nikdy nedokázala pořádně vyrovnat s trémou na jevišti.

Bavilo vás jeviště i přes trému, o které jste mluvila?

Ano, bavilo mě to. Mnohem víc stresující pro mě tehdy byly ještě hodiny klavíru v zušce. Tím, že jsem neměla hudební sluch, jsem se musela vždy všechno naučit technicky. Balet byl o příčku níž, ty představení jsem měla vlastně hrozně ráda. Na klavíru je člověk sám, a každá chyba je slyšet. Ale   je pravda, že i v baletu jsem později tancovala sólovější role, a i přes tu trému mě to bavilo.

K jaké sólové roli jste se dostala?

Tancovala jsem Giselle. Je to můj srdcový balet, takže to byla taková moje vysněná role. Ale když se vidím zpětně, tak bych do toho sama sebe už neobsadila (smích).

Jaký jste měli v Baletní škole kolektiv?

Skvělý, vlastně jsem si tam našla takovou celoživotní nejlepší kamarádku, se kterou se vídáme každý týden a nonstop si píšeme. Sem tam se vídám i s těmi, kteří u tance zůstali. Většinou si po představení jdeme společně sednout na skleničku. Je pro mě důležité, že jsem se dostala do téhle komunity, protože je to úplně jiná sociální bublina, než ve které trávím většinu svého času.

Bylo něco, co jste na hodinách pana Nemce neměla ráda?

Klasicky rozcvičku. Taková asi nejméně oblíbená část, ale člověk samozřejmě časem pochopí, že je to důležitý. 

Jak vzpomínáte na pana Nemce?

Jako děti jsme ho milovaly. Byl pro nás autoritou, ale i člověkem, na kterého jsme se mohly obrátit s čímkoliv. Ale i po technické stránce jsme si ho vážily. Bylo znát, že jako tanečník Národního divadla je profesionálem ve svém oboru a uměl svůj um i krásně předat.

Balet je poměrně náročný obor, setkávala jsem se na hodinách s drilem?

To si nemyslím. Když děti chtěly, tak si mohly najít tu lásku a cestu i k té profesionální úrovni. Ale i ty, které to nebraly tak vážně, odcházely z hodin s dobrým pocitem a měly to rády. Myslím si, že je to lepší, než kdyby byly vystresované a bály se přijít na další hodinu.

Stávalo se, že děti na hodinách plakaly?

Na nic takového si nevzpomínám, maximálně snad, když někdo nedostal nějakou vytouženou roli. Ale to bylo na druhou stranu dobře. Člověka to naučilo, že nemůže mít všechno hned, že existuje nějaká hierarchie. Věděl, kde je jeho místo, a takhle to nakonec funguje i v životě. Museli jsme se někdy poprat s žárlivostí. Ale za mých studijních let byl pan Nemec autoritou a měl naší důvěru, že role rozdává uvědoměle, takže nás to naopak spíš motivovalo ke zlepšení.

Jezdili jste v rámci školy na baletní soutěže?

Ano. A jezdili jsme i každé léto na soustředění. Nevynechala jsem ani jeden rok. Vždycky jsem se těšila a ráda na to vzpomínám. Pamatuji se, že tam každý rok vždy na jeden den přijela paní Nemcová a to byla vždycky velká událost. Právě u ní jsme poznaly realitu toho drilu, který je třeba na té konzervatoři. Ale vždycky jsme se na to všichni hrozně těšili, protože samozřejmě když někoho pochválila, tak to byl úplně posvátný okamžik. Na normální hodiny jsme chodili v kraťasech a teplákovkách, ale když přijela paní Nemcová, tak jsme si všechny oblékly trikoty, punčošky a učesaly drdůlky a stáli jsme poslušně vyrovnaní v řadě. Zkrátka to, co bylo na jiných školách standardní jsme my zažívali jenom když přijela paní Nemcová.

U pana Nemce jste studovala 13 let. Zůstal vám tanec nějakým způsobem v životě dodnes?

Přešla jsem pak na street dance, který jsem dělala soutěžně a později i nějakou dobu učila. Pak jsem z toho ale úplně vypadla, když jsem začínala vysokou školu. Byla poměrně těžká a nešlo s ní nic moc skloubit. Ale musím říct, že když jdu do divadla na balet, tak se mi zasteskne po tom období, kdy jsem sama tančila. To se mi třeba u street dance neděje.

Máte vystudovanou architekturu, jak jste se k tomuto oboru dostala?

To pravděpodobně vyplynulo z toho, že jsem chodila na gymnázium a byla jsem technicky i výtvarně nadaná. Architektura je takový multižánrový obor. Zkusila jsem si i práci u filmu, pod profesorem, který učí scénografii na DAMU. Navrhovala jsem kulisy. Kdybych u toho zůstala, tak je možný, že bych časem i dostala šanci navrhnout nějaké baletní představení. Já se ale vrátila k architektuře, přišlo mi líto vzdát se té technické části. 

Máte nějakou hezkou vzpomínku na období v Baletní škole Jána Nemce?

Pamatuji si, že jsme jednou vystupovali v České televizi v programu Pomozte dětem. To byl pro nás netradiční zážitek. Nebo když v rámci našeho školního představení Louskáčka přišli sólisti ND například Tereza Podařilová, Zuzana Pokorná, Jiří Kodym a další, a tancovali závěrečné adagio. My jsme k nim samozřejmě vzhlíželi a bylo to nádherné.

A nakonec, co byste ráda vzkázala začínajícím tanečníkům?

Aby u toho vydrželi i přes nesnáze, přes to, že se někdy nechce, nebo to třeba i bolí. Vždycky, když jsem to překonala, tak to stálo za to. Je potřeba uvědomit si, že to není jenom o tom, že je všechno bezvadné a hezké, ale že i tady musí člověk občas překonat sám sebe a vydržet u toho. A to je právě to, co se v životě hodí nejvíc. Myslím si ale, že je to zásluha i mých rodičů, kteří mi nedovolili skončit, když jsem jednou řekla, že už tam chodit nechci. Řekli mi, že to mám zaplacené a dochodím to do konce pololetí, a já si to končení do té doby vždycky rozmyslela. Bylo to proto, že se zpravidla jednalo o nějaké chvilkové rozčilení, ale ve skutečnosti mě to bavilo.