Ludmila Novotná

Lída Novotná začala s baletem u pana Nemce a následně vystudovala Taneční konzervatoř hl. m. Prahy. Své první angažmá získala v Moravském divadle Olomouc a nyní působí v souboru Severočeského divadla. Její nadšení se ale váže kromě tance i k divadlu opernímu, činohernímu a vůbec ke všem uměleckým činnostem.

Vítám tě u rozhovoru Liduško, pověz nám, jak a kdy ses prvně dostala k baletu?

Já jsem se k němu dostala čistě skrz rodinu, a to tak, že můj děda dirigoval balety a já jsem se chodila dívat na představení. Po jednom představení jsem prohlásila, že budu baletkou, bylo to po tom, co jsem viděla Louskáčka. Byly mi tehdy asi dva nebo tři roky a za rok na to jsem začala chodit k panu Nemcovi. Bylo to tedy rozhodnutí v zásadě ze dne na den. Až za rok jsem začala s baletem z toho důvodu, že se začíná někdy mezi třetím a čtvrtým rokem. Předtím jsem už na nějaké tanečky chodila, protože jsem byla odmalička hodně hyperaktivní dítě, ale balet jako takový mě chytil pořádně až u pana Nemce.

Předpokládám, že když jsi začala v takhle útlém věku, tak o tvé první baletní škole rozhodovali vaši. Máš tušení, proč vybrali právě školu pana profesora Jána Nemce?

Moje rodina, babička, děda i mamka se znali s panem Nemcem i jeho (nyní již) zesnulou manželkou z divadla, protože můj děda dirigoval představení, ve kterých pan Nemec tančil. Myslím si, že právě díky tomu, že se znali, byl pan Nemec jednoznačně první volbou. Za prvé bylo jistější, že mě vezme, a za druhé moje mamka nechtěla jít do něčeho, čemu nevěří. S panem Nemcem má naše rodina krásné vztahy, tedy nebylo pochyb.

Kdy a jak přišlo rozhodnutí přihlásit se na konzervatoř?

Někde tam v té mojí hlavičce bylo tohle rozhodnutí asi už od začátku. Já jsem vlastně už jako malá chtěla být baletkou. Od nějakých svých dvou let jsem upřímně neuvažovala ani o ničem jiném. Ta myšlenka tam tedy byla celou dobu, v podstatě od začátku, co jsem nastoupila do baletní školičky – a mou první byla právě ta u pana Nemce.

Jak probíhaly přípravy? Navštěvovala jsi i jinou baletní školu nebo soukromé profesory?

Já jsem navštěvovala baletní školy dvě. Začala jsem u pana Nemce, kde jsem byla zhruba od tří a půl do šesti let. Potom jsem přešla do Baletní přípravky Národního divadla, tehdy k paní profesorce Dagmar Špryslové. Rozhodla jsem se tak hlavně z toho důvodu, že jsem chtěla víc tancovat na jevišti. I když s panem Nemcem jsme měli krásná vystoupení, spoustu soutěží a měla jsem možnost si už tehdy zatancovat v baletech jako třeba “Z pohádky do pohádky” nebo “Šípková Růženka” (samozřejmě v dětských produkcích). Na to mám moc krásné vzpomínky! Jenže mě lákalo to velké jeviště a tancovat ty dětské role ještě ve větších představeních, chtěla jsem trošku ochutnat svět toho opravdového divadla. Zároveň tehdy panoval drb, že “děti z národního se vždycky dostanou na konzervatoř”, a tím, že já jsem měla ten sen a brala jsem balet od začátku vážně, chtěla jsem přejít asi i z tohoto důvodu. V Baletní přípravce ND jsem pak byla až do přijímaček na konzervatoř.

Taneční konzervatoř hl. m. Prahy jsi úspěšně vystudovala stejně jako mnoho dalších českých profesionálů v oblasti klasického tance. Dokázala bys vystihnout nějaké vlastnosti nebo dovednosti, kterými se žáci od pana Nemce lišili od ostatních?

No, to je těžká otázka, na to se mě asi ještě nikdo nezeptal. Ale přijde mi, že děti od pana Nemce byly takové nebojácné a nebály se předvádět. Myslím si, že pan Nemec měl specifický přístup k dětem v tom, že je od malička učil umět si ze sebe udělat srandu. Uměly se odvázat a nebály se toho. A zároveň si myslím, že se ještě hodně lišily tou láskou k tanci. Děti, které byly u pana Nemce, měly takový “srdcařský” přístup k tanci.mMyslím si, že i díky tomu, kolik soutěží jsme absolvovali, jsme možná mohli mít i menší trému. A to celkově, nejen před lidma, ale i po psychické stránce jsme se asi naučili být průbojnější.

Máš za sebou dvouleté působení v Moravském divadle Olomouc a nyní jsi členkou souboru Severočeského divadla opery a baletu v Ústí nad Labem. Existuje nějaká připomínka, kterou jsi dostávala od pana Nemce a nyní ti pomáhá i v profesním životě?

Mám jednu připomínku! Troufám si říct, že teď už to nevidím u sebe, ale vidím ji u ostatních (smích). Vždy, když například učím menší děti, nebo s nimi nějakým způsobem pracuji, tak tuhle připomínku sama často používám. Když jsem točila piruety, tak jsem měla hodně spadlé lokty a pan Nemec mě vždycky nazýval “štěňátkem”, protože jsem místo té správné kulaté pozice měla takové “štěněčí tlapky” (smích). Takže tahle připomínka mi rozhodně pomáhá. Vždycky si vzpomenu na pana Nemce a dětem říkám: “Pozor na štěňátka!”.

A jinak mi hodně chybí ten nebojácný přístup, udělat si ze sebe srandu, odvázat se na tom jevišti. To není úplně připomínka, kterou by pan Nemec říkal, ale spíš taková hlavní idea, kterou jsem si z jeho školy odnesla.

Existuje něco, co bys doporučila dětem a rodičům, kteří uvažují nad hodinami baletu?

Určitě bych rodičům doporučila, aby se opravdu zeptali svých dětí, zda chtějí chodit na balet, a byli si jejich rozhodnutím jistí. A dětem bych doporučila, aby se nabály být své. Obzvláště pokud půjdou konkrétně k panu Nemcovi, protože si myslím, že pan Nemec i duch téhle školy ocení, když bude jeho žák (samozřejmě v rámci slušnosti) průbojný.

Určitě to stojí za zkoušku. Každý by si to měl zkusit a koho to bude bavit, toho to bavit bude. Moje hlavní rada tedy zní: Nebát se!

Chtěla bys panu Nemcovi něco vzkázat?

Chtěla bych panu Nemcovi vzkázat velký velký dík! Za všechno, za základy, za štěňátko (smích), za lásku k baletu, kterou mi dal, za ten jeho úžasnej lidskej přístup, kterej je prostě jedinečnej, a taky za možnost pořád vystupovat na představeních školy! Já vlastně i během konzervatoře i v současnosti dostávám tu možnost vystupovat na závěrečném koncertě a ono je to hrozně hezké, když se tam člověk může vrátit. Zase být na chvíli tím dítětem a mít u sebe pana učitele. A taky bych mu chtěla poděkovat za možnost občas si střihnout roli moderátorky v rámci soutěží, které pořádá každý rok. Tedy za ta milá setkání, která jsou krásná a vrátí mi vzpomínky!

Děkuju moc za krásný rozhovor Liduško, na závěr bych tě ještě poprosila o sdílení nějaké tvé oblíbené vzpomínky na pana Nemce. Vzpomeneš si na něco? 🙂

Mojí oblíbenou vzpomínkou na pana Nemce jsou jeho typické šusťákové kraťasy, které nosil na hodiny! To je prostě jeho ikonická věc, kterou nevymažu z paměti (smích).

Ale konkrétní vzpomínku mám na jedno soustředění. Byli tam tehdy Kuba Rašek, Vláďa Pokorný a Péťa Špaček. To byli takový ti “tři machři” a na tom soustředění se učili s panem Nemcem zvedačky. Já jsem tehdy byla hrozně malinká a ještě jsem zvedačky dělat nesměla, ale nakukovala jsem do té tělocvičny a strašně se mi to líbilo!

Ale všechny ty soustředění byly prostě skvělý a nezapomenutelný. Ony totiž měly úplně jinou atmosféru než klasické taneční tábory. To se nedá popsat, bylo to strašně krásný.