Historie baletu

Kolébkou baletu je renesanční Itálie a Francie. Slovo balet má kořeny v italském baletto = taneček. Vznik baletu se datuje rokem 1581, kdy na francouzském dvoře vznikla myšlenka spojit čtyři druhy umění – hudbu, tanec, poezii a malířství a vytvořit tak “nový ideál antické jednoty”.

Na přelomu 17. a 18. století dochází k přeměně baletních inscenací s důrazem na taneční techniku a virtuozitu jednotlivých tanečníků.

Francouzská škola se uplatňovala v té době již po celé Evropě. V roce 1739 je znám první baletní mistr také v pražském divadle v Kotcích.

Také italská škola měla velký vliv na rozvoj baletu a zavedla tzv. balet d´action, tedy dějový balet. Koncem 18. století se baletní velmocí stává Londýn, druhým evropským centrem pak Vídeň. V této epoše se již kostým tanečnic skládal z lehkých tunik, tančilo se na vysokých pološpičkách, mužský tanec zavedl vysoké skoky, piruety a tzv. luftky (vzdušné piruety).

Základy klasického baletu, který známe dnes, jsou v “romantickém” baletu 19. století. Centrem baletního dění se stala opět Paříž, odkud se nový styl šířil do dalších evropských center, zejména do Ruska. Současné baletní umění ale nejvíce ovlivňují klasická díla tehdejších skladatelů — balety Petra Iljiče Čajkovského ve spojení s choreografií Maria Petipy a ruská i evropská škola 20. století – Sergej Prokofjev, Igor Stravinskij, Maurice Ravel a další. Mezníky v rozvoji baletu se staly jejich opusy Labutí jezero, Spící krasavice, Louskáček, Romeo a Julie, Svěcení jara a Dafnis a Chloé.

Od 19. století a zejména od 20. let 20. stol. se datují baletní úspěchy i za oceánem i díky vlivu tanečníků – emigrantů (Fokin, Mjasin, Balanchine, kteří tu vedli baletní školy a působili na Broadwayi i v Hollywoodu).

Také baletní scéna německá ve 20. století zaznamenala velký rozkvět a v současné době udává hlavní tón tohoto umění (více než 100 baletních scén). Také tyto soubory mají ve svém středu řadu cizinců, k nimž patří i vynikající čeští tanečníci Ivan Liška, Vladimír Klos nebo bratři Bubeníčkové.

Vrcholné taneční umění se dnes provozuje také v nejvýznamnějších operních domech – londýnské Královské opeře Covent Garden, v níž působí slavná primabalerina Daria Klimentová. Z dalších současných tanečních center jmenujme milánskou La Scalu, vídeňskou Státní operu, Mariinské divadlo v Petrohradě a zejména Velké divadlo v Moskvě. Současné trendy moderního baletu reprezentují taneční skupiny v holandském Nederlands Dans Theater, s nímž je spojeno jméno vynikajícího českého choreografa tanečníka Jiřího Kyliána, či v německém Hamburg Ballett, kde působí současná choreografická star John Neumeier.

V Čechách se tančilo odedávna. Neudiví, že Pražská konzervatoř, založená roku 1811 šlechtickou Jednotou pro zvelebení hudby v Čechách, zavedla jako první specializaci právě tanec. 

Z přehledu Dějin baletu v Čechách a na Moravě autorky Boženy Brodské vyplývá, že vládnoucí šlechtické rody mezinárodně propojené vzájemnými sňatky považovaly umění tance za nezbytnou součást svého vzdělávání a své společenské reprezentace.

Se založením Národního divadla v Praze roku 1881 a zejména po vzniku samostatného československého státu roste potřeba všestranně vzdělaných profesionálních tanečníků. Není jistě náhodou, že první baletní škola pro neprofesionální milovníky tance vznikla už v roce 1884 v pražském Národním divadle péči tehdejšího baletního mistra Augustina Bergera.

Po 2. sv. válce se otevřelo další pražské taneční centrum – Akademie múzických umění. Samostatná taneční katedra tu působí od roku 1949.

Česká divadelní síť patří k nerozsáhlejším v Evropě. Kromě Národního divadla v Praze se baletní umění provozuje v Národním divadle Brno, Národním divadle Moravskoslezském v Ostravě, v Divadle J. K. Tyla v Plzni, v Moravském divadle Olomouc, ve Slezském divadle v Opavě, v Severočeském divadle opery a baletu v Ústí nad Labem a v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích.

Součástí těchto souborů jsou i baletní školy, kde jsou děti od nejútlejšího věku vedeny nejen k tanečně-technickým dovednostem, ale i k lásce k tomuto uměleckému žánru a divadlu vůbec.

Balet je ze své podstaty uměním mezinárodním. V těchto souborech i školách působí tanečníci prakticky z celého světa a svět se otevírá také našim tanečníkům. K nejúspěšnějším na mezinárodním poli patří stálá hvězda Jiří Kylián, z mladší generace Jan Kodet, Václav Kuneš a jeho company 420PEOPLE nebo sdružení Dekkadancers vzešlé ze skupiny sólistů baletu Národního divadla v Praze. Velkými hvězdami evropského baletu jsou bratři Jiří a Otto Bubeníčkovi, sólisté prosulého Hamburg Balletu u Johna Neumeiera. Taneční konzervatoř v Praze vede známý choreograf Jaroslav Slavický, jehož syn Lukáš Slavický byl dlouholetým sólistou Bavorského státního baletu a v současné době zastává funkci uměleckého šéfa baletního souboru v Českých Budějovicích. Široká veřejnost zná i jméno Darii Klimentové, primabaleriny Anglického národního baletu a v současnosti pedagožky na Royal Ballet School při Královské opeře v Londýně. Z českých současných tanečních hvězd připomeňme alespoň několikanásobné držitele Cen Thálie Terezu Podařilovou, Nikolu Márovou, Adélu Pollertovou nebo Ondřeje Vinkláta. Jednou z nejslavnějších osobností českého tanečního umění je Vlastimil Harapes, jehož jméno je u široké veřejnosti synonymem baletu.